Paulie Garand: Odcházení

6.3.2017 - Lidé - FOTO: Tobiáš Hrabec

Nikdo mě za poslední roky neinspiroval víc než Paulie Garand. Dělá věci přesně tak, jak jsem je vždy chtěl dělat já. Za pár dnů vydává v mnoha ohledech zlomové album Nirvana, ve kterém nelze přeslechnout, že mu Liberec už začíná být pomalu, ale jistě malý. Tak jsem se rozhodl ještě předtím, než odejde, mu tady vytesat malý pomník.

Intro
Tak už to vypadá, že to zas’ nezvládám, všichni jsou pryč, jen já tu zůstávám.
(Solomon Bob – Na kopci v Liberci)

Kapitola První: S písničkou na rtech

Když jsem se přestěhoval do Liberce a zjišťoval, co se tady děje zajímavého, narazil jsem na naprosto ulítlé video, ve kterém se objevili všichni ti, kteří o pár let později zcela zásadně ovlivnili podobu liberecké kulturní scény. Tomáš Dianiška, Míra Božská, Roman Dobeš, Eliška Hamplová. Paulie Garand tam byl taky, ale jinak než byste možná čekali – za kamerou. To není zrovna něco, na co byste byli připraveni od prototypu klasického rapera, kterého zajímá jen hip hop a pár věcí kolem něho. Pavel točí super videa, skvěle fotí, provozuje úspěšnou streetwearovou značku Garand Brand, fakt hodně čte a má takový všeobecný rozhled, který by mu mohl téměř každý z nás závidět. Až si říkám, proč si někdo takový vybral pro své umělecké vyjádření zrovna hip hop. „Nikdy mě nic nedávalo takový emoce, jako rap,“ vysvětluje Paulie. „Ale pravda je, že kdybych na začátku uměl hrát na kytaru a zpívat, měl bych asi nějakou folkovou kapelu. Možná by se to ke mně i víc hodilo.“ To není zrovna odpověď, kterou byste čekali od někoho, komu leží stále větší část hip hopové komunity u nohou.

Kdybych uměl hrát na kytaru a zpívat, měl bych asi nějakou folkovou kapelu.

Ale hned vzápětí si vzpomenu na koncert, který Paulie odehrál před pár lety téměř v naprostém utajení při Dni otevřených dveří na Libereckém kraji. Tehdy tam v premiéře s živou kapelou (Tomáš Hajíček – bicí, Petr Vybíral – kytara a Tom Rotschild – basa) s přehledem vystřihl své největší hity. Stále doufám, že to v téhle podobě nebylo naposled! „Když měl brácha (Honza Harant – uznávaný malíř, jehož autobiografická obrazová kniha o buzeraci v libereckém Baumaxu vzbudila minulý rok víc než zasloužený zájem) první kapelu, tak jsem si zkoušel hrát na nástroje, a jediný, co mi šlo, byly bicí,“ vzpomíná Pavel. „Začal jsem mluvit do rytmu a docela mi to šlo, jeden z důvodů bylo myslím i to, že jsem měl poctivě naposlouchaný svý oblíbený kapely. Znal jsem všechny texty Chaozzu nebo jsem ti s přehledem mohl odrapovat celej Repertoár. To byla úžasná deska, její náladu budu mít už navždy spojenou s mojí pubertou. Skateboarding, první pivka, cíga, celej rozkvět mý osobnosti a vklíčení se mezi nějakou subkulturu lidí. Byl jsem z tý desky tak nadšenej, že jsem ji pouštěl úplně všem. I mámě a každému jsem říkal, ať si to poslechne, že je to něco strašně skvělýho. Byly tam skvěle vybraný samply, soulový, jazzový věci se super atmosférou.“

Kapitola Druhá: Vila Tugendhat

Kdybych měl říct, čím mě Pavel inspiruje nejvíc, tak je to jeho profesionalita. Naplno jsem to zažil loni, když jsem s Pauliem a jeho partou strávil jeden koncertní víkend. Nejdřív mi to přišlo jako dobrý nápad, pak jsem si to ale rozmyslel a volal Pavlovi, že nikam nepojedu – nejenže jsem měl strach, že tam budu vypadat jako Milan Šteindler ve Vrať se do hrobu!, ale hlavně jsem si vzpomněl na doby, kdy jsem na podobné štace jezdil já a začal jsem mít vážné obavy, že bych to ve svém věku a bez tréninku už nemusel přežít. Pavel mě nakonec přemluvil ať jedu, a já tak mohl zjistit, jak hluboce jsem se mýlil. Na rozdíl od nás, kteří jsme se často ještě před příjezdem na akci slušně vykalili a v podobném duchu jsme pokračovali i během a po párty, tady vše probíhalo v plně profesionálním duchu. Příjezd na akci. Hodinová autogramiáda. Koncert. Hodinová autogramiáda. Nekonečné focení a podepisování. Následuje pár drinků, ale nic velkého, druhý den kluky čeká stejný program a je potřeba být fit. A to nemluvím o tom, že se neustále poctivě postuje na všechny dostupné sociální sítě. Ještě ve tři ráno tak svítí Kenny Roughovi mobil a dává něco na Instagram.

Hele, a nechtěl by sis koupit nějakej lepší foťák?

Tím ale mé překvapení zdaleka nekončilo – první noc jsme byli v Brně, a ještě předtím, než jsme druhý den odpoledne odjížděli do Olomouce, opatrně navrhuju klukům, že bychom se mohli jít podívat do Vily Tugendhat. „Super nápad, jdeme!“ Ještě teď lapám po dechu. Být to za mých mladých let, všichni by se takové myšlence zvysoka vysmáli. Když jsme se v neděli vraceli domů, ptají se mě opatrně kluci, jestli toho na mě nebylo moc. Už dlouho jsem si takhle neodpočinul, odpovídám zcela popravdě. A v hlavě si pohrávám s myšlenkou, že bych odteďka chtěl trávit víkendy už jenom takhle. Ale to by mi doma asi jen tak neprošlo. Každopádně si myslím, že kdyby takhle zodpovědně přistupoval ke své práci každý, byli bychom všichni mnohem dál. Vzpomínám, jak se mě Pavel jednou zeptal: „Hele, a nechtěl by sis koupit nějakej lepší foťák?“ Opatrně, ale dost srozumitelně se mi tak snažil naznačit, že moje fotky na blogu (na tom původním, do kterého jsem fotil jen já) za moc nestojí. A měl pravdu.

Kapitola Třetí: La Familia

Při výčtu Paulieho zájmů by se rozhodně nemělo zapomenout na fotbal. Jako kluk ho hrál závodně a baví ho i teď, když si ho chodí zahrát jednou týdně s partou kámošů, ve které většinou nechybí ani Kenny Rough nebo Jakub Děkan. Párkrát jsem si s nimi byl zahrát a jedna věc mě naprosto dostala. Ve srovnání s ostatními podobnými fotbálky tady panuje neuvěřitelná pohoda. Nikdo na nikoho nekřičí, nikdo se s nikým nehádá, nikdo nikoho nefauluje – je to čirá pohoda a radost. Jako by se atmosféra z Pavlových koncertů přenášela i sem. „Přijde mi, že i když v tý naší bandě máme různý zájmy a posloucháme jinou muziku, tak máme větší nadhled a dokážeme respektovat i jiný názory. Znám spoustu part, kde jsou hodně podobný lidi, všichni mají stejný pohyby, gesta – působí to pak až moc sektářsky a ve finále je to jedna velká přetvářka. Jsem moc rád, že je to u nás tak civilní – strašně si u toho odpočinu.“

I když máme různý zájmy a posloucháme jinou muziku, dokážeme respektovat i jiný názory.

Takových pohodových chvil Paulie v současné době plné cestování z koncertu na koncert právě moc nezažívá. „Žiju život, o kterým jsem vždy snil – vydávám cédéčka, jezdím po klubech, chodí na mě spousta lidí, takže bych si neměl na co stěžovat, ale je fakt, že chvílema mě to dost štve. Chtěl bych si tyhle okamžiky užívat mnohem víc, ale občas to jde dost těžko. Promotéři jsou z 90% otřesný, takže se často stydíš, kde všude musíš vystupovat. Taky mě mrzí, že nemůžu trávit víc času s kámošema, který když já mám přes týden čas, tak jsou v práci a o víkendu, když jdou na pivko nebo na výlet, tak já jedu koncerty. Ale beru to jakou součást hry.“ Jak se říká, Bůh se vám nejvíc pomstí tím, když vám splní, co jste si nejvíc přáli.

Kapitolá Čtvrtá: Mámin hodnej syn

Nevím, jestli to přijde jen mně, ale pokaždé, když vidím Pavla Haranta v civilu, nemůžu věřit, že to je ten Paulie Garand, jak ho znám z pódia. Když ho potkáte někde přes den, zdaleka to není ten člověk, který večer s přehledem ovládá celý klub. Zdá se mi to nebo se to všechno musel naučit? „Musel jsem v tomhle ohledu na sobě hodně zamakat,“ potvrzuje Paulie mou domněnku. „Když jsem začal vystupovat, tak to bylo dost otřesný, je fakt, že tyhle věci nemám zrovna v krvi. Ale žádnej učenej z nebe nespad, a tak jsem se i já nakonec naučil, jak prodat všechno, co umím. Hodně mi pomohlo sledování mých vzorů. Zkusil jsem pár věcí, které dělali na pódiu oni, a zjistil, že to funguje. Je spousta tracků, který ti při poslechu doma nepřijdou nijak dvakrát mimořádný, ale když je potom slyšíš naživo od někoho, kdo to umí správně podat, tak jen čumíš a říkáš wow, to je skvělý. Hraje v tom ale roli spousta aspektů – od toho jak vypadá stage, jaký jsou světla, co je to za klub.“

Kapitola Pátá: Golf Bar

Golf Bar byl pro mě hodně dlouhou dobu místem, kam si jdete půjčit hole a míček na minigolf. A asi by to tak zůstalo i pro ostatní, kdyby se tam jednoho dne neobjevil Paulie. Z Golf Baru dokázal postupně udělat téměř poutní místo pro všechny své příznivce. A nejen pro ně. Anfield se v Liberci jmenuje Golf Bar. Ta atmosféra při jeho koncertech je naprosto neopakovatelná. Až tam příště bude zase mít koncert, jděte se podívat. Nebudete litovat. Jen si pospěšte, lístky jsou hned pryč. Pavel Golf Bar miluje. Poznám to tak, že když se během našeho rozhovoru začneme o něm bavit a já mu krátce nato řeknu, že potřebuju na záchod, řekne mi, moment a spustí. A není k zastavení dobrých deset minut. Ještěže mám pořád tak dobrou prostatu.

V Golf Baru si plním svůj sen o ideální scéně.

„Do Golfu jsme začali chodit s kámošema na bar,“ jede Paulie. „Tehdy jsem v Liberci pořád hledal to pravý místo, kde bysme mohli mít koncerty. S Pavlem Petráčkem, majitelem Golfu, jsme si padli do oka, a tak mě napadlo, že zkusíme udělat koncerty tady. Postavíme stage, budeme mít vlastního zvukaře, můžeme tam mít stánek s merchem, backstage pro padesát lidí. Povedlo se, lidi přišli, udělali jsme to podruhý, potřetí a najednou se z toho vytvořil kult. Teď už úplně stačí, když řekneš, že bude akce v Golfu a ani nepotřebuješ vědět, kdo tam bude hrát. Když děláme v Golfu koncert, jsou lístky vyprodaný 14 dní předem, na koncertě je tolik lidí, že se tam nedá hejbat, dýchat, je tam úžasná atmosféra. Jezdí tam lidi až z Moravy. Asi bysme mohli udělat koncert v nějakým větším prostoru, ale myslím, že je lepší, když ti přijde 900 lidí a 500 se nedostane, než abys měl halu pro 1500 lidí a přišlo jich 800 s tím, že zbytek lidí nebude vědět, kde to je nebo se jim tam nebude chtít jít a radši si počkají, až to zase bude v Golfu. Jsem fakt moc rád, že se nám podařilo něco takovýho vybudovat a doufám, že to ještě nějakou chvíli vydrží. Každý koncert, který v Golfu pořádáme, nás vyjde na spoustu peněz, ale stojí mi to za to, protože chci lidem ukázat, jak to má vypadat. Tady si plním svůj sen o ideální scéně.“

Kapitola Šestá: Horizont

Téměř pokaždé, když se bavím se svými vrstevníky (35-40) o Paulie Garandovi, drtivá většina mi řekne něco ve smyslu: „jo to je ten, co hraje pro šestnáctiletý holky“. OK, nemá cenu zastírat, že si na jeho koncertech víc než často připadám jako rodič, který jde zkontrolovat svou dceru. Na druhou stranu je to ale těžce nefér vůči Pavlově tvorbě, která má rozhodně větší předpoklady než se jen zalíbit partě puberťaček. Paulie to bere víc než sportovně: „Hugo Toxxx na tohle téma říká skvělou věc – je pořád lepší, když ti pod pódiem skáče dav mladejch rozjívenejch kund, než když tam stojí pět strejdů ve vytahaným svetru.“ Nijak neskrývané výhrady k Pavlovi mají i ortodoxní hip hopeři, pro které je Paulie Garand ten, kdo se na jejich náboženství neustále dopouští nějaké svatokrádeže. „Miluju klasickej rap, vyrůstal jsem na něm od mala, ale zároveň chci ty věci dělat jinak, s žánrovým přesahem. A dělám to natolik specificky, že to lidi často ani neberou jako rap. Ale myslím, že už si začínají zvykat.“

Je pořád lepší, když ti pod pódiem skáče dav mladejch rozjívenejch kund, než když tam stojí pět strejdů ve vytahaným svetru.

Stejně ale si nebude úplně tak jednoduché vyrovnat se s tolika negativními názory a podle toho, jak často o tom Pavel ve svých textech mluví, mám pocit, že to dost řeší. „Asi jsem dost vztahovačnej, ale prostě mám potřebu se k těmhle věcem vyjádřit a obhájit se. Možná bych se na to měl vykašlat, ale některý ty věci mě fakt urážej.“ A kdyby to náhodou Paulieho přestalo bavit, má v kapse několik spolehlivých záložních plánů. „Jasně, že člověk přemýšlí o tom, co bude dělat za pár roků, ale vidím, jak se mnou moje publikum stárne, takže doufám, že to nějakou dobu ještě vydrží. Ale kdyby náhodou ne, tak má spoustu variant, jak pokračovat dál. Baví mě Garand Brand, je to věc, která může fungovat sama o sobě, nezávisle na tom, jestli budu vystupovat nebo ne. Rád bych se taky víc věnoval filmařině, dělal bych klipy nebo nějaký krátkometrážní filmy. Anebo bych si otevřel kavárnu.“

Kapitola Sedmá: Gotham

„Bylo na čase opustit ten Gotham, za rohem čekal novej svět, starej musel jít bokem,“ rapuje Paulie Garand ve svém novém singlu Nirvana, který předznamenává nejen nové, stejnojmenné album, ale možná také zásadní změny v Pavlově osobním životě. „Potřebuju mít kolem sebe víc lidí, se kterýma se budu posouvat někam dál. Nechci zůstat stát na místě. Ale nic to nemění na tom, že Liberec je pro mě srdcovka a odchod je dilema, který v sobě ještě nemám vyřešený. Klidně mně může mrdnout a všem řeknu, že se nikam nestěhuju a zůstávám. Ale ať už to dopadne jakkoli, rozhodně to není tak, že bych tady pálil mosty a chtěl zmizet.“ Každopádně o odchodu z Liberce Paulie přemýšlí už delší dobu.

Klidně mně může mrdnout a všem řeknu, že se nikam nestěhuju a zůstávám.

„Poprvý jsem o útěku z Liberce začal přemýšlet při poslechu mý oblíbený kapely Solomon Bob, která v jednom refrénu – jednu dobu jsem si ho pouštěl furt – zpívá: Tak už to vypadá, že to zas’ nezvládám, všichni jsou pryč, jen já tu zůstávám.“ Ano, slyšeli jste dobře, raper Paulie Garand rád poslouchá pivní rock místní kultovní kapely z 90. let Solomon Bob. Tomu říkám vskutku velkolepé multižánrové rozkročení. Ale zpátky k vidině jeho odchodu z Liberce. Pavlovi letos bude třicet a dostává se tak do věku, kdy začínáte zcela zásadně řešit, jestli to v Liberci dáte nebo ne. Nemá cenu si nic nalhávat, možností jak se uplatnit, tady není zrovna moc. Z Liberce už takhle zmizela spousta šikovných a kreativních lidí, kteří právě v tomto věku zjistili, že to tady prostě nedají. Moc bych si přál, aby tady Pavel zůstal, na druhou stranu ale moc dobře vím, že s jeho nutkavou potřebou dělat věci pořád líp a líp, mu Liberec už prostě začíná být malý. Tak bon voyage!

Outro
Do boje jdi vesele, neboť mrtví, kteří se nesmějí, jsou oškliví.
(Jack London)