Jaroslav Rudiš: Prokopat se ven

V polovině března jsem se vydal na mezinárodní knižní veletrh v Lipsku, abych tam vyzpovídal čerstvého nositele prestižní německé Ceny literárních domů – spisovatele, scenáristu, zpěváka a Liberečáka tělem i duší v jedné osobě, Jaroslava Rudiše.

Už cestou do Lipska mi bylo jasné, že na nějaký obsáhlý rozhovor s novou hvězdou německé literární scény nebude čas. A udělat jen nějaký za pochodu se mi zase nechtělo. Proto jsme se s Járou, kterého dobře znám už bezmála třicet let a společně jsme už leccos prožili a zažili, dohodli, že si celé slavnostní udílení pořádně užijeme a v klidu si popovídáme o několik dní potom po skypu. Bylo to víc než správné rozhodnutí, protože Jára byl před, během i po udělení ceny neustále v obložení gratulujících davů. A já si tak znovu uvědomil, jak velkému renomé se momentálně těší v německy mluvících zemích. Reiner Stach, nejvýznamnější německý Kafkův životopisec, nepronáší slavnostní projevy jen tak někomu na potkání. Velký ohlas sklidilo také následující hudební vystoupení skupiny Kafka Band, kterou Jára před pár lety založil se zpěvákem a ilustrátorem Jaromírem Švejdíkem a kde se setkávají muzikanti z hned několika předních českých skupin.

A nebyl by to Jára, kdyby na místě nezůstal skoro poslední a dlouhé hodiny si nadšeně povídal s každým, kdo ho přišel třeba jen pozdravit. Následoval ještě neúspěšný pozdně noční pokus – několikrát nám zavřeli doslova přímo před nosem – provést nás po jeho oblíbených místech v Lipsku. Škoda, do Café Cantona, literární předlohy Járova románu Konec punku v Helsinkách, jsem se fakt těšil. Druhý den byl Jára na veletrhu pro změnu hostem slavného literárního pořadu Das blaue Sofa, kde chvíli před ním vystoupil Slavoj Žižek a v minulosti se objevily taková jména jako Michail Gorbačov nebo Günter Grass. Jak sami uznáte, najít čas na rozhovor v takovém presu bylo naprosto nemožné. O pár dní později, během kterých Jára ještě stihl absolvovat autorská čtení v Göttingenu a Berlíně, je ale situace už mnohem lepší. Nic nám tak nebrání si v klidu popovídat přes skype. Jára je právě v Amsterdamu, kde pobývá na půlroční pracovní stáži.

Vzpomínáš, jak začátkem 90. let všichni na domácí hudební scéně snili o tom, až se jednou prosadí na Západě, ve velkém světě? Jediní, komu se to ale tehdy povedlo, byli Ecstasy of Saint Theresa. Myslím, že vůbec nebudu přehánět, když řeknu, že něco podobného se teď daří tobě v Německu. Asi všechny by nás zajímalo, jestli na to existuje nějaký recept.
Obávám se, že ne. Je to hodně o štěstí. Já měl nejdřív kliku, že jsem se naučil dobře německy, měl jsem kliku na dobré učitele na základce v Lomnici nad Popelkou, na gymnáziu v Turnově a pak na vejšce v Liberci. Potom jsem potkal dobrého nakladatele – Jáchyma Dvořáka z Labyrintu, který se rozhodl vydat Nebe pod Berlínem. Knížka nejdřív zaujala hodně lidí u nás a krátce na to vyšla hned v Německu, kde měla také docela ohlas. A pak se to už začalo všechno nabalovat. Ale myslím, že nejdůležitější je potkat ty správný lidi. Třeba bez Jaromíra 99 by nikdy nevznikl komiks Alois Nebel ani skupina Kafka Band.

Jan Muchow (zakladatel skupiny Ecstasy of Saint Theresa – pozn. red.) mi kdysi řekl, že na Západě se nikdy neprosadí ten, kdo se bude snažit vypadat a chovat stejně jako oni. To, co se naopak cení je originalita a exotický původ. Zaujmeš je tím, že přineseš něco, co neznají. Byl to i tvůj případ?
Ano. V Německu taky nikdo není zvědavý na to, že budeš psát stejně jako oni. Reiner Stach mi na předávání říkal, že v německé literatuře se historie vypráví formou rodinných ság, na pozadí osudů několika generací jedné rodiny. U nás je to přitom úplně naopak. Vždycky je to osamocenej chlap, kterého převálcují dějiny. Ať už je to Švejk nebo Alois Nebel. Taky mi přijde, že se mi v Německu povedlo zaplnit jistou díru – moderní česká literatura tam byla s výjimkou Jáchyma Topola nebo Radky Denemarkové až donedávna spojována spíše jen se starší a samozřejmě skvělou generací spisovatelů jako Milan Kundera nebo Pavel Kohout. A myslím, že mi taky hodně pomáhá to, že umím dobře německy. Ten jazyk mě vždycky moc zajímal. Uvědomoval jsem si, že je nedílnou součástí naší historie. Nejvíc jsem si to uvědomil v době, kdy jsem v Liberci studoval pedagogickou fakultu. Což je vlastně taky věc, která v Německu lidi na mých knížkách zaujala – propojení česko-německé minulosti.

Přijde mi, že nás toho s Němci, nemluvě o těch sudetských, spojuje víc, než si budeme kdy ochotni přiznat. Nejen společná historie, ale třeba takové „maličkosti“ jako jídlo. Když se podíváš do sudetoněmeckých kuchařek, zjistíš, že až na pár drobností jíme prakticky stejné věci…
Je toho opravdu hodně, co nás spojuje. Česká kotlina formovala jako mateřské lůno unikátním způsobem všechny, co tady kdy žili. Čechy, Němce, Židy, Romy. Česká kultura by nikdy nemohla vzniknout bez vlivu německé nebo židovské. A ta propojení přetrvávají i dodnes. Vím hned o několika lidech z Německa, kteří se hned potom, co vyšel Grandhotel (Rudišův román nad mraky o Ještědu a Liberci – pozn. red.) v němčině, sebrali a odjeli do Liberce. Nebo bylo taky hodně Němců, co se vydalo do Jeseníků po stopách Aloise Nebela. Na mých autorských čteních se mi poměrně často stane, že za mnou přijdou buď ještě přímo původní němečtí rodáci nebo jejich vnoučata a vzpomínají na místa odkud pocházejí.

Nebo třeba i lidé, kteří s námi nemají nic společného, ale zjistili, že maminka jejich ženy pochází z Liberce nebo Chebu. A při pátrání po historii svých předků narazili na moje knížky. Na předávání Ceny literárních domů se byla také podívat asi nejslavnější německá literární fotografka Isolde Ohlbaum, jejíž předci pocházejí právě z Liberce. Jiná část její rodiny je pro změnu přímo z Dolní Lipové na Jesenicku, kde se odehrává Alois Nebel. Před pár lety mě poprosila, jestli bych ji neprovedl po Liberci. Podařilo se nám najít i jejich rodný dům. Máme toho hodně společného, o to víc mě mrzí, že naše společné soužití tak špatně skončilo.

Skoro to vypadá, jako bychom nedokázali žít v jednom státě s lidmi jiných národností. Nevyšlo to s Němci ani se Slováky, hodně vypovídající je myslím také většinový názor naší společnosti na přijímání uprchlíků. Kde se v nás bere ten strach před čímkoli jiným?
Přijde mi, že nám chybí schopnost podívat se na život v naší zemi s odstupem a jakýmsi nadhledem. Mně spousta věcí došla až ve chvíli, kdy jsem začal žít delší dobu v zahraničí. Člověk získá mnohem větší rozhled, má možnost srovnávat a přestane být zahleděný tak do sebe. Společnost, která se uzavře před světem, je odsouzena k zániku. Dobře je to vidět v Holandsku, kde teď na půl roku žiju. Je to země, která je díky své historii zvyklá na otevřenou společnost a přijde jim normální, že neustále někdo přichází nebo odchází. Věci jsou zde neustále v pohybu. Taková zkušenost nám chybí. Země vždy těží z toho, když se otevře světu. I když je pravda, že to máme mnohem těžší, protože jsme se nikdy neplavili po celém světě a nemuseli si tak často zvykat na nové věci. Ale když jsem to dokázal já, který vyrostl v malém městečku a dlouhou dobu se pohyboval jen na ose Lomnice – Turnov, věřím, že to dokážou i ostatní.

To skoro vypadá, jako bys na svůj rodný kraj zanevřel…
Naopak. Tím, jak žiju delší dobu v zahraničí, získávám čím dál tím užší vztah ke svému domovu. A kdyby to někomu snad bylo málo, tak v Turnově letos v září u příležitosti oslav 110. výročí založení tamního gymnázia s bývalými spolužáky znovu uvedeme divadelní hru Skleněné oko, kterou jsme poprvé hráli, když nám bylo nějakých sedmnáct, osmnáct. Jsem doma jak v Lomnici, tak i v Berlíně. Podobně rozkročená bude i moje nová kniha, která se opět vrací k česko-německé minulosti. Bude o českém emigrantovi, který v Německu provází lidi ke smrti a jednoho ale oživí natolik, že se vydají vlakem na cestu po Střední Evropě. Takové železniční putování současností, která ale jeho aktéry zavede až sto padesát let zpátky. Spojí se v ní tak dvě mé velké lásky – železnice a historie.

Kniha by se poprvé měla představit právě na mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku, kde příští rok bude Česká republika hlavní hostující zemí. Jára si toho pro nás ale přichystal mnohem víc. Na podzim začne režisér Štěpán Altrichter (film Schmitke) natáčet film Národní třída s Hynkem Čermákem v hlavní roli. Příběh rváče Vandama a dalších postav z prostředí sídlištních nonstopů, který vznikl na motivy Járovi stejnojmenné knihy, stačil už získat nejvyšší ocenění od Státního fondu kinematografie. Těšit se můžeme také na nové album Kafka Band, kterou v premiéře její členové předvedou na Colours of Ostrava. Je toho zkrátka víc než dost, čím nám náš krajan bude dělat v nadcházejících měsících radost.

Tento článek vznikl za podpory Sparkasse Oberlausitz-Niederschlesien.