Až na vrcholky hor

Zní to naprosto neuvěřitelně, ale je to tak. Na přelomu 60. a 70. let hrály fotbalistky Sokola Janov nejvyšší českou ligu. Na pískovém hřišti u janovské sokolovny se tak pravidelně objevovaly naše nejlepší ženské týmy té doby včetně legendární jedenáctky Slavie.

Stejně jako ve většině ostatních případů, také začátky ženského fotbalu v Janově nad Nisou jsou spojené s prvním ročníkem turnaje O srdce Mladého světa. Jeden z nejpopulárnějších časopisů své doby se rozhodl v říjnu 1966 uspořádat fotbalovou soutěž ženských družstev. Ohlas turnaje byl tak obrovský, že položil základy ke vzniku několika desítek týmů po celém Československu. A ani Janov nebyl výjimkou. Ještě na konci toho samého roku přišly holky z osmé a deváté třídy tamní základky za Miroslavem Stehlíkem, předsedou komise mládeže Okresního fotbalového svazu v Jablonci, že by chtěly začít hrát fotbal. Hlavní inspirací se pro ně stal příběh neporazitelných fotbalistek Slavie.

„Nejdřív jsem to holkám zkoušel vymluvit a snažil se doporučit nějaký vhodnější sport, třeba volejbal,“ vzpomínal později Stehlík. „Nenechaly se ale přesvědčit, a tak jsem se rozhodl, že je budu sám trénovat.“ Ženskému fotbalu propadl natolik, že se později stal i členem Českého přípravného výboru dívčí kopané. „Začátky nebyly zrovna jednoduché,“ popisoval Stehlík. „Děvčata mnohokrát zasáhla jiný cíl než míč. Ale nenechaly se odradit a brzy to bylo na jejich hře znát.“ Svůj historicky vůbec první zápas odehrály Janovanky s týmem Liberce a prohrály 0:1. S přibývajícími soupeři se ale výkony fotbalistek Sokola Janov postupně zlepšovaly, a v roce 1969 se tak mohly pochlubit už kladnou zápasovou bilancí.

To byl také jeden z důvodů, proč byly na podzim toho samého roku pozvány do nově založené 1. ligy ženského fotbalu. Ta byla rozdělena do pěti oblastních skupin – Středočeské, Jihočeské, Východočeské, Moravské a Slovenské. Janovanky byly zařazeny do nejtěžší z nich, Středočeské, kde na ně čekaly všechny pražské týmy včetně v té době už tři roky neporažené Slavie. Netrvalo dlouho a celý Janov měl možnost vidět legendární sešívanou jedenáctku na vlastní oči. Stalo se tak 26. října 1969, v deset dopoledne. Noviny Jablonecka napsaly: „Přesně 342 platících diváků, nejméně však další stovka neplatících, kteří za pošmourného a deštivého počasí přišli či přijeli do Janova v 37 automobilech a na 42 motocyklech, nelitovali.“

Samotný zápas skončil jasnou výhrou Slavie 4:0 (1:0), i když podle reportáže ze zápasu v Novinách Jablonecka to tak jednoznačné nebylo. „Domácí hráčky zahájily se značným respektem a Slavie ovládla plně hru. Bylo jen otázkou času, kdy padne první gól. Padl, ale až v závěru prvního poločasu, neboť Janovanky velmi dobře a obětavě bránily. Po přestávce však nastoupilo proti Slavii jakoby jiné družstvo. Janovské hráčky nechaly trému a obavy v kabinách a Slavii zle zatápěly. Škoda, že se tentokráte nedařilo domácím hráčkám v útoku, ale nutno přiznat výtečný výkon Semerádové ve středu slávistické obrany. Slávistky se prosadily až v závěru, kdy se domácím již nedostávalo tolik sil.“

„Pražský týmy byly pro nás pojem,“ vzpomíná jedna z legend janovského týmu Leona Miškovská. „Snažily jsme se neprohrát hodně. Byly daleko lepší.“ Rodačka z Jablonce hrála fotbal už od mala – jak jinak než s klukama. Když bylo Leoně dvacet jedna, objevila v roce 1967 v novinách článek, že v libereckém Spartaku Pavlovice zakládají dívčí fotbalovou jedenáctku. Po zápase s Janovem přišel za Leonou pan Stehlík a nabídl ji přestup. Moc dlouho neváhala, v Janově bylo všechno „dobře organizovaný, zaběhnutý“. Také její spoluhráčka a nerozlučná kamarádka z Jablonce Věra Hoření hrála fotbal už jako malá holka s klukama. Do Janova Věra přišla v roce 1967. Bylo ji šestnáct. Ráda vzpomíná na exhibiční zápasy na jablonecké Střelnici. „To byla jediná možnost, jak si zahrát na trávě. Jinak by nás tam Liazáci nikdy nepustili.“

I když fotbalistky Sokola Janov nedokázaly v podzimní části své první ligové sezóny 1969/70 porazit ani jeden z trojice pražských klubů (Slavia, Start a Lokomotiva), mnohem úspěšněji si počínaly v zápasech s ostatními týmy – nikdo z nich si z Janova neodvezl ani bod. Na konci soutěže tak Janovanky skončily na krásném 4. místě desetičlenné tabulky, hned za týmy z Prahy. Když se v nadcházející sezóně 1970/71 začala poprvé hrát jednotná 1. liga, fotbalistky Janova nad Nisou v ní nemohly chybět. Konkurence byla tedy mnohem těžší, k pražským týmům, ke kterým nově přibyla i Sparta, bylo nutné počítat také s mezinárodně ostřílenými družstvy z jižních Čech – Slavií Pramen Kaplice a Koh-i-noor České Budějovice. Tomu odpovídaly i výsledky a konečné postavení Janovanek v tabulce. Předposlední místo znamenalo sestup do 2. ligy.

„Sestup je pro naše družstvo tvrdým trestem,“ řekl vedoucí týmu Miroslav Stehlík bezprostředně po rozhodujícím prohraném utkání v Českých Budějovicích. „Nad příčinami se hluboce zamyslíme a vyvodíme patřičná ponaučení tak, abychom se do 1. ligy co nejdříve vrátili.“ A jak řekl, tak se taky stalo. Janovanky následující druholigovou sezónu 1971/72 s přehledem vyhrály, a vrátily se tak opět v nejkratší možné době do nejvyšší ligy. A tam si nevedly nijak špatně, když se v konečném pořadí ročníku 1972/73 umístily na celkovém šestém místě. I když se ani tentokrát Janovankám nepodařilo uspět proti žádnému z pražských týmů včetně Slavie, legendární trenér Vilém Marzin měl pro Janov jen slova chvály: „Před Janovem máme vždy respekt. Rozhodně se v 1. lize udržíte.“

Ligový ročník 1973/74 přinesl fotbalistkám Sokola Janov vůbec první výhru nad některým z pražských týmů, když 22. září 1973 dokázaly na domácím hřišti porazit Spartu 1:0 (1:0). Vítězný gól vstřelila ve 29. minutě Šárka Šulcová. Na utkání v Janově vzpomíná s úsměvem i dlouholetá kapitánka Sparty Hana Bubeníková. „Hřiště je tam na vysokém kopci. Takže vždycky, když už jsme nemohly a potřebovaly si odpočinout, tak jsme nakoply míč co nejdál pryč. Ta doba, než pro něj někdo seběhl do údolí a vrátil se zpátky, nám přišla víc než vhod.“ Další výkony Janovanek už tak oslnivé nebyly, ale celkové sedmé místo na udržení v lize stačilo. To nejhorší mělo teprve přijít. Z nové sezóny 1974/75 odehrál Sokol Janov jen dva zápasy, když se pro nedostatek hráček rozhodl z ligy odstoupit.

Poslední ranou byla vysoká domácí prohra 0:7 se Spartou. Janovanky si tak svůj vůbec poslední ligový zápas zahrály se soupeřem, kterého na tom samém místě jen rok předtím senzačně porazily. Byla sobota 31. srpna 1974. Hlavním důvodem konce zlaté éry byla především generační obměna. Celá řada zkušenějších hráček se v té době provdala, založila rodinu a rozhodla se již dál nepokračovat ve sportovní kariéře. A tak i když se v následujících letech objevilo hned několik pokusů navázat na slavnou tradici janovského ženského fotbalu – včetně toho, do kterého se koncem 80. let odvážně pustily Leona s Věrou – nikdy se to již v takové míře nepovedlo. 1. liga se do Jizerských hor zkrátka už jen tak asi nezatoulá…

PS: Ale abychom nekončili tak smutně, dvě milé věci na závěr, které jsem nějak neměl dát kam do textu. Milena Plánská měla po konci té fotbalové ještě jednu hvězdnou kariéru – country zpěvačky. Už jako Milena Zíchová založila společně se svým manželem Vojtěchem skupinu Studio P. F., se kterou slavili úspěchy především v letech 1980-83. Hráli na Portě, v roce 1982 jim vyšel u Supraphonu singl Písně vlaků (Midnight Radio) / Zapomínám a s písničkou Návraty (For Baby – For Bobbie) se objevili společně s těmi největšími hvězdami také na kompilaci 20 let Porty. V roce 1981 Míla také zazpívala na turnaji O srdce Mladého světa. A při té příležitosti nezapomněla ani na svá fotbalová léta: Kopaná je záležitost jen pro silnou povahu / K tomu žádnej z chlapů nemá dostatečnou odvahu / Chlap se hodí na šachy či na dámu / Ve fotbale každá ženská nandá mu / Míč správně načechrá jen dívčí nožka / Když zvládneš techniku, tleská ti publikum / Natáhnem štulpny, vypneme hruď / Kopneme si vždycky, když máme chuť! A jak jinak než s kytarou najdete Mílu i na společné fotce ze setkání po deseti letech v roce 1986. A ta druhá milá věc? Janovanky nikdy nevyběhly na hřiště, pokud si předtím sborově nezakřičely HU!